Společnou cestou k důvěře, beze strachu

Před každým setkáním je třeba naslouchat, naladit se, zklidnit vlastní mysl a stát se prázdnou nádobou, která přijímá beze strachu. Kůň cítí každý záchvěv energie. Pokud jsi přítomný, čistý a klidný, stáváš se majákem, ke kterému může koňské já najít cestu. Čím čistší jsi, tím víc dokážeš být jen zrcadlem. I tak tě kůň bude testovat, ale ne z rozmaru – chce vědět, jestli uneseš jeho stín v situacích, které v něm vyvolávají strach či agresi. Ať je projev jakýkoli (výbuch, útok, únik, ztuhnutí) nikdy nehodnoť, jen buď. Proces výcviku není lineární, někdy kůň couvne, někdy odmítne. Vědomý trenér nečeká výsledek, ale slouží procesu. Je to cesta trpělivosti, přítomnosti a pokory. Hluboký výdech, žvýknutí, oči, co se konečně rozplynou do klidu. To je okamžik posvátný, kdy tě kůň vpustí do svého vnitřního prostoru a dovolí ti, aby to, co bylo potlačeno, vyšlo na povrch a rozplynulo se v přijetí. Jak se bolest a strach rozpouští, začíná se objevovat pravé já koně – bytostná inteligence, hravost a důvěra. Jsi svědkem znovuzrození.

Ve vztahu člověka a koně se odráží pradávný archetyp spojení mezi duší a silou přírody. Kůň, bytost nesoucí svobodu v každém pohybu, je zároveň naším zrcadlem a jakékoli násilí, manipulace nebo bolest, které mu byly způsobeny, se nevymažou, ale uvíznou hluboko v jeho těle – v nervové soustavě, v paměti, která není verbální, ale instinktivní. A právě skrze tuto bolest, skrze strach může začít jedna z nejhlubších cest uzdravení – jak pro koně, tak pro člověka. Člověk, který vědomě vstupuje do tohoto procesu, není pouhým cvičitelem, ale stává se průvodcem ve stínu beze slov. Ví, že kůň s traumatem nereaguje „špatně“, ale že přežívá. Strach a agrese nejsou znakem zkaženosti, ale jsou to obranné štíty, které si kůň vystavěl. V tomto světle je jeho „neposlušnost“ vlastně hlubokým svědectvím o tom, že ještě žije, že si chrání to nejcennější – svou svobodu a integritu. Tento proces tzv. nápravy, není výcvik jako takový.

Trenér se zde záměrně vydává do nebezpečí – ne proto, aby koně „zlomil“, ale aby s ním znovu prošel branou bolesti a strachu. Člověk zrcadlí a přivádí koně zpět do situací, které ho kdysi děsily, ale tentokrát s jedním rozdílem – tentokrát v nich není sám. Je to nesmírně jemná práce, balancování na hraně života a smrti, důvěry a zrady. Každé gesto, každý pohyb, každý nádech je důležitý. Člověk se musí stát průzračným – zbaveným ega, strachu a očekáváním potřeby vítězit. Musí být přítomen, opravdový, ukotvený ve své vnitřní pravdě. Když kůň ukáže agresi, člověk musí ustát svou potřebu kontroly. Když kůň propadne panice, člověk musí zůstat klidný a pevný. Strach koně není jen emoce – je to živá smrtící síla – je starší než on sám, je pradávná, instinktivní, vtisknutá do těla i duše. Když se kůň bojí, nejde jen o to, že neví, jde o to, že ví až příliš. Jeho tělo si pamatuje. Jeho nervová soustava reaguje dřív, než se vědomí stihne nadechnout. A když tento strach naroste za hranici snesitelnosti, změní se v agresi – v obranu života. Kůň, který kope, útočí, prchá, není „zlý“. Je zoufalý. A právě tehdy se objeví tzv. Brána temnoty – místo, kde je třeba zůstat a projít touto cestou s ním a neustoupit. Člověk zde záměrně vyvolává situace, které spouští nevhodné chování, nikoli z krutosti, ale z vědomí, že zranění či strach, nelze obejít – je třeba jím projít!!!!! Každý výpad, každé sevření uší, každý úder kopytem nebo snaha o útěk je jako výkřik duše, kdy člověk odpovídá svou pevnou přítomností v prostoru. V těchto chvílích se člověk i kůň dívají do zrcadla stínu – a pokud to oba přežijí, začíná proměna. Ne najednou. Ne zázrakem. Ale postupně. Až jednoho dne kůň pochopí, že tento člověk je jiný, že jeho přítomnost nepřináší bolest, ale bezpečí i v těch nejhorších situacích, že jeho blízkost neznamená nebezpečí, ale možnost spočinout, že nemusí utíkat, ani bojovat. A tehdy se stane něco magického – kůň položí svou hlavu do dlaní člověka, bez napětí, beze strachu. To není podrobení. To je znovuzrození. To je zvíře, které se rozhodlo znovu věřit světu v jakékoli situaci.